Největší světový emitent brzdí emise díky obnovitelným zdrojům. Co bude dál?

Jde samozřejmě o Čínu – zemi, která je již řadu let největším emitentem CO₂ na světě a zároveň jedním z klíčových hráčů globální ekonomiky. Právě tam se dnes soustřeďuje pozornost klimatických, energetických i politických analytiků, protože vše, co se děje s čínskými emisemi, má přímý dopad na zbytek světa.

V posledních měsících se objevila data, která ještě nedávno působila málo pravděpodobně: emise CO₂ v Číně jsou už několik čtvrtletí víceméně stabilní nebo mírně klesají, místo aby dál rostly jako dříve. Podstatné je, že nejde o důsledek pandemie, lockdownů ani náhlého hospodářského zpomalení.

V tomto článku se podíváme na to, co se v Číně přesně stalo, proč má tento vývoj globální význam a proč samotná čistá energie představuje jen část řešení.

 

Obsah
1. Úvod
2. Co se vlastně stalo?
3. Energetická transformace je teprve polovina skládačky
4. Korkový dub: les, který pracuje pro klima
5. Přírodní korek jako zásobník uhlíku, nejen materiál pro povrchy
6. Shrnutí
7. FAQ

 

Co se vlastně stalo?

Stručně řečeno: emise CO₂ v Číně přibližně od roku 2024 přestaly růst a v řadě měsíců jsou meziročně mírně nižší, což může naznačovat začátek trvalejšího poklesu. Jde o zásadní rozdíl oproti dřívějším epizodám snížení emisí, například během pandemie COVID-19, kdy byl pokles důsledkem lockdownů, nižší výroby a omezené dopravy.

Tentokrát čínská ekonomika dál roste, poptávka po energii také, a přesto se tempo růstu emisí zpomalilo a místy se dokonce obrátilo. Hlavním důvodem je rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů energie, které stále častěji vytlačují uhlí z role hlavního zdroje nové energie; určitou roli hrají i změny v průmyslu a dopravě. Dynamický rozvoj fotovoltaiky, větrné energetiky, jádra a akumulace energie způsobil, že stále větší část nové poptávky po elektřině je pokryta bezemisně.

Proč má Čína význam pro celý svět?

Význam Číny je obtížné přecenit. Země je odpovědná za zhruba 30 % globálních emisí CO₂, tedy více než všechny státy Evropské unie dohromady. To znamená, že i jednoprocentní změna čínských emisí představuje stovky milionů tun CO₂ ročně v celosvětovém měřítku.

Zároveň Čína investuje v rozsahu, který nemá jinde obdoby. Během jediného roku instaluje stovky gigawattů nových větrných a solárních kapacit — více, než většina zemí světa za celé desetiletí. Dopad se neomezuje jen na její vlastní energetický systém. Masová výroba fotovoltaických panelů, turbín, baterií a komponentů OZE v Číně snížila globální ceny technologií a urychlila energetickou transformaci také v Evropě, USA i v rozvojových zemích.

Současné vyrovnání a místní pokles emisí v Číně proto nejsou jen zajímavostí, ale potenciálním signálem změny globální trajektorie — pokud se tento trend udrží. Ukazuje, že energetická transformace může fungovat i v nejvíce emisním a industrializovaném státě světa. Zároveň připomíná, že pokud se tak významná část problému začíná řešit na straně energie, dalším krokem musí být otázka zbytku skládačky — průmyslu, materiálů a pohlcování již emitovaného CO₂.

 

Energetická transformace je teprve polovina skládačky

Pokles emisí v Číně ukazuje, že čistá energie funguje. Vítr, slunce a jádro dokážou reálně snižovat množství CO₂ vypouštěného do atmosféry i v zemi s obrovskou poptávkou po elektřině. To je však jen jedna strana rovnice.

Problém spočívá v tom, že nejde jen o nové emise, ale i o to, co jsme už do atmosféry vypustili. Dnes v ní koluje obrovské množství CO₂ nahromaděného během desetiletí spalování fosilních paliv. I kdyby celý svět zítra přešel na bezemisní energii, tento „historický“ uhlík by nadále ovlivňoval klima po další desetiletí.

Proto samotná energetická transformace, jakkoli je naprosto klíčová, nestačí bez dvou dalších prvků:

• pohlcování CO₂, který se již nachází v atmosféře,

• a změny materiálů, z nichž stavíme domy, města a infrastrukturu.

Právě materiály — beton, ocel, plasty — dnes stojí za významnou částí globálních emisí. I při využití zelené energie zůstává jejich výroba často vysoce emisní. Pokud tedy chceme mluvit o skutečné klimatické neutralitě, musíme se dívat nejen na zdroje energie, ale také na to, z čeho a jak stavíme.

Příroda jako chybějící dílek klimatické skládačky

Právě zde vstupuje do hry příroda — ne jako abstraktní myšlenka, ale jako konkrétní klimatický nástroj. Lesy, půdy a ekosystémy fungují jako přirozené pohlcovače CO₂, které pracují bez složité infrastruktury a technologií.

Stromy vážou uhlík v biomase, půdy jej ukládají v organické hmotě a dobře spravované ekosystémy dokážou CO₂ uchovávat desítky, ba i stovky let. Důležité je, že tento proces může jít ruku v ruce s hospodářským využíváním, pokud je veden dlouhodobě a regenerativně.

Proto se stále častěji říká, že účinná klimatická strategie musí kombinovat:

• snižování emisí u zdroje (energie, průmysl),

• pohlcování uhlíku (příroda),

• a materiály, které nejen méně emitují, ale dokážou uhlík také ukládat.

 

Korkový dub: les, který pracuje pro klima

Korkový dub je jedním z mála příkladů lesa, který není nutné kácet, aby poskytoval surovinu. Naopak — čím déle žije, tím lépe plní svou klimatickou funkci. Právě proto jsou korkové lesy dnes stále častěji uváděny jako modelový příklad propojení hospodářství s ochranou klimatu.

Kůra korkového dubu se odstraňuje cyklicky, obvykle každých 9–12 let, aniž by došlo k poškození stromu. Samotný dub může žít 150–200 let a po celou tuto dobu zůstává aktivním pohlcovačem CO₂. Navíc po každé sklizni kůry strom zintenzivňuje její obnovu — což znamená vyšší tempo vázání uhlíku z atmosféry.

V praxi funguje korkový les jako dlouhodobý systém pohlcování CO₂. Stromy ukládají uhlík nejen ve dřevě a kořenech, ale především v pravidelně obnovované kůře. To je odlišuje od běžných hospodářských lesů, kde pohlcování uhlíku často končí okamžikem těžby.

Důležité je také to, že korkové lesy se nevyplácí kácet. Jejich největší hodnota spočívá v dlouhodobém využívání, nikoli v jednorázovém získání dřeva. Díky tomu zůstávají celé ekosystémy — půdy, vegetace i mikroorganismy — stabilní a uhlík v nich uložený se nevrací do atmosféry.

Výsledek? Korkové dubové lesy s každým dalším cyklem sklizně pohlcují stále více CO₂, místo aby tuto schopnost ztrácely. Jde o vzácný příklad systému, v němž ekonomika a klima působí stejným směrem: zachování lesa znamená jak stabilní surovinu, tak rostoucí klimatický přínos.

 

Přírodní korek jako zásobník uhlíku, nejen materiál pro povrchy

Když mluvíme o přírodním korku, obvykle si představíme materiál přirozený, příjemný na dotek, s dobrými akustickými vlastnostmi či estetickou hodnotou. Jeho nejdůležitější vlastnost z hlediska klimatu je však méně zřejmá: přírodní korek je fyzickým zásobníkem uhlíku.

Každý korkový výrobek obsahuje CO₂, který strom dříve pohltil z atmosféry. Tento uhlík zůstává „uzamčen“ ve struktuře materiálu po celou dobu jeho používání — často po několik desetiletí. Dokud se přírodní korek nachází ve stěně, podlaze či na fasádě, tento uhlík se nevrací do atmosféry.

Tím se obrací klasická logika stavebních materiálů. U betonu, oceli či plastů vznikají emise především ve fázi výroby a hotový produkt žádnou klimatickou hodnotu nenese. Přírodní korek funguje jinak:

• vzniká z obnovitelné suroviny,

• nevyžaduje kácení stromu,

• a hotový výrobek se stává prodloužením lesa v urbanizovaném prostředí.

U korkových izolací, podlah či obkladů stěn je tento efekt obzvlášť významný. Budova přestává být pouze zdrojem emisí a začíná plnit také funkci pasivního zásobníku uhlíku. Navíc má řada korkových výrobků velmi nízkou uhlíkovou stopu výroby, někdy dokonce zápornou — množství CO₂ pohlceného stromem převyšuje emise spojené se zpracováním materiálu.

V praxi to znamená, že volba přírodního korku není pouze estetickým či funkčním rozhodnutím. Je to také konkrétní klimatická intervence, která mění prvek interiérové úpravy v dlouhodobý nosič uhlíku. Ve světě, kde bude stále větší část energie pocházet z OZE, mohou právě takové materiály rozhodnout o tom, zda se stavebnictví stane klimaticky neutrálním — nebo jen „méně emisním“.

 

Shrnutí

Pokles emisí CO₂ v Číně je důležitým signálem: energetická transformace začíná fungovat i tam, kde je rozsah výzvy největší. Obrovské investice do OZE ukazují, že snižování emisí je možné i bez zastavení hospodářského rozvoje. To mění globální směr a dává reálné důvody k opatrnému optimismu.

Zároveň tento příklad jasně ukazuje limity samotné energetiky. Ani nejrychlejší dekarbonizace elektřiny nevyřeší celý problém, pokud se nebudeme zabývat materiály a pohlcováním CO₂, které už je v atmosféře. Právě zde se objevuje role přírody — nikoli jako doplňku, ale jako nedílné součásti klimatické strategie.

Korkové dubové lesy a výrobky z přírodního korku jsou dobrým příkladem takového přístupu. Jde o systém, v němž snižování emisí jde ruku v ruce s dlouhodobým ukládáním uhlíku a ekonomika podporuje zachování ekosystému místo jeho degradace. Přírodní korek ukazuje, že budovy a interiéry mohou být nejen méně emisní, ale také aktivně se podílet na uhlíkové bilanci.

 

FAQ

1. Proč má pokles emisí v jedné zemi tak velký globální význam?
Čína je odpovědná přibližně za 30 % světových emisí CO₂. I malá procentní změna v této zemi znamená obrovský rozdíl v globálním měřítku. Navíc čínská výroba technologií OZE ovlivňuje ceny i tempo energetické transformace po celém světě.

2. Čím se korkové lesy liší od běžných hospodářských lesů?
V korkových lesích se nekácí stromy, aby bylo možné získat surovinu. Sklízí se pouze kůra, která se přirozeně obnovuje. Díky tomu stromy žijí velmi dlouho a po každé sklizni zvyšují tempo pohlcování CO₂.

3. Co mohu udělat jako projektant nebo spotřebitel?
Věnovat pozornost nejen energetické úspornosti, ale také původu a uhlíkové stopě materiálů. Volba řešení, jako je přírodní korek, je způsobem, jak převést globální trendy — od OZE po snižování emisí — do velmi konkrétních, lokálních rozhodnutí s dlouhodobým dopadem na klima.